Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lekce první - "Májovým Chebskem"

3. 7. 2012

Vážení přátelé Dolního Žandova,

v úvodní rubrice jsem slíbil, že kromě turistiky vám povím i něco o sobě  a  o  svém letitém vztahu k Dolnímu Žandovu. Jak jsem se již zmínil ve svém prvním vstupu, poprvé jsem tu byl v poválečných letech se svými rodiči u odborného lékaře. Moje druhá návštěva Dolního Žandova se uskutečnila v roce 1966 a prožil jsem tu také svojí první noc, na kterou rozhodně nikdy nezapomenu. Mám-li být upřímný, představoval jsem si jí úplně jinak a myslím, že po tom slibném úvodu asi také i vy. Tehdy jsem vykonával první rok základní vojenské služby na letišti v Líních a za nějaké mimořádné zásluhy jsem dostal tři dny „opušťák.“ Do Dolního Žandova jsem se vypravil za dívkou svého srdce posledním vlakem z Plzně. Protože před vojnou  jsem bydlel asi dva kilometry od letiště, převlékl jsem se doma do civilu a s jediným dokladem - vycházkovou knížkou, kde sice byly zapsány tři dny volna, avšak s místem pobytu úplně někde jinde, jsem vyrazil k Dolnímu Žandovu.  Tehdy jsem byl dost naivní a netušil jsem, že sotva vystoupím na nádraží tak blízko u hranic se zlými imperialisty, už musím být podezřelý nějakému pomocníkovi pohraniční stráže. Moje dívka tenkrát bydlela v podkroví u Tunderů a proti našemu setkání zapůsobil zákon schválnosti. Dopis, kde jsem jí avizoval svůj příjezd, nedostala a tak odjela na návštěvu k sestře. První vlak ze Žandova, kterým bych se mohl  dostat zpět do Plzně, odjížděl až o půl páté ráno a protože byl únor, venku mrzlo až praštělo. Protože jsem byl z frajeřiny oblečen jen nalehko, po několika pokusech chodit do rána po okolí, jsem byl zanedlouho vyléčen. Raději jsem se vrátil do teplejší čekárny žandovského nádraží.  Sice se mne odtud snažil vystrnadit službu konající železničář, avšak potom se mu přece jen pohnulo srdce a nechal mne nocovat na tvrdé lavici, kterých bylo v čekárně několik. Brzy byla zima i tady, ale přece jen ne taková jako venku. Naštěstí to nebyl pomocník pohraniční stráže ani pomocník VB a tak jsem se dostal bez následků zpět do Plzně. Nevím jak se ten člověk jmenoval, ani jestli dosud žije. Pokud ano, chtěl bych mu touto cestou moc poděkovat, protože za civilní oblečení mimo okruh posádky a ještě k tomu v hraničním pásmu, bych si mne vojenský prokurátor zcela jistě vychutnal. Tolik tedy o mé druhé návštěvě Dolního Žandova.  A nyní už se konečně dostávám k té turistice.

Dlouho jsem přemýšlel, čím vlastně zahájit tuhle rubriku. Nakonec jsem došel k závěru,že by to nemělo být  ničím jiným, než pochodem "Májovým Chebskem 2012." Zejména proto, že je to nedaleko od vás, v místech, které možná mnozí z vás dobře znají a zase třeba jiní tam nikdy nebyli. Mám-li být upřímný, já jsem se do těchto míst po dobu svého desetiletého pobytu v Dolním Žandově vůbec nedostal. Člověk mnohdy cestuje do ciziny, aniž by za celý svůj život poznal kraj, ve kterém žije. Ne nadarmo se říká, že nikdy není pozdě a já jsem se to na poslední chvíli rozhodl napravit.

12.5.2012  „ Májové Chebsko“ - naše osmnáctá padesátka v roce 2012.

Abych byl upřímný, do tohoto pochodu, ač jsme se na něj dlouhou dobu těšili, jsme nastupovali tak trochu s obavami. A to hned ze dvou důvodů. Katastrofická předpověď meteorologů, čítající déšť bouřky a krupobití,  nás strašila již předem. Problematický úsek kolem přehrady Skalka u Chebu bývá podmáčený i za suchého počasí a je také poměrně špatně značený. Jak se vidět z následujícího grafu, ani členitý profil trasy nebyl důvodem k přílišnému optimismu.

p1140917.jpg

 

 

 

 

 

 

 
Ve svých prognózách jsme se nemýlili, protože pořadatelé byli nuceni v době, když jsme už byli na cestě, přeznačit trasu a od tohoto problémového úseku jí zcela odklonit. Udělali to velmi rychle a operativně, protože při našem příchodu do kritického místa  již bylo nové značení dokončeno. Naše ranní cesta do Chebu nám příliš také optimismu nedodala. Obloha byla černá a téměř celou jsem měl zapnuté stěrače. Když jsme v Chebu vystoupili z auta, bylo nejméně o deset stupňů méně než v Plzni.

p1140919.jpg
 

 

 

 

 

 

 

 

Při pohledu na Marušku ani   nepotřebujete teploměr, abyste poznali, jaká tam byla zima. Já jsem sice vyjel v bundě letní, avšak v autě jsem měl připravenou i zimní variantu oblečení, která se mi v tuto chvíli docela hodila.

 p1140920.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Zima a terén však byly jen částí problému. Měli jsme tak trochu černé svědomí, protože ve stejném termínu pořádal náš mateřský oddíl TJ Baník Líně hlavní pochod roku „Líňský maratón,“ kterého jsme se kvůli Májovému Chebsku  nemohli zúčastnit. Stalo se to letos poprvé, protože termíny těchto dvou pochodů spolu ještě nikdy nekolidovaly. S pořadateli pochodů v Chebu už dlouhodobě spolupracujeme a kromě toho tu mívám jako bývalý vedoucí pracovník chebské Esky různá společenská setkání. Vždycky už se na ně velmi těším. Protože se jedná o pochod s mezinárodní účastí, rádi se tu setkáváme i  s německými turisty, se kterými se na trasách hecujeme  již mnoho let.  Abych důvod tohoto našeho „úletu“ vysvětlil ještě o něco důkladněji, vkládám do textu úryvek ze své knihy „Chebské zastavení,“ který nejvýstižněji  charakterizuje můj vztah k Chebu i k bývalým pracovníkům chebské Esky:

„Říká se, že člověk nemůže dvakrát vstoupit do téže řeky. Já už budu Esku vždycky vidět tak, jak jsem jí opustil. Naplněnou nepředstavitelně krásným tepem lidského umu, všemi těmi více než tisíci postavami a postavičkami, které tvořily její bohatou historii. Ať budu ve světě kdekoli,  zůstane už tento obraz jednou provždy uzamčen v nejtajemnějších hlubinách mého srdce. Když si na většinu těch lidí vzpomenu, připadá mi, jako by někdo pohladil mojí duši. Bez ohledu na to, kolik času uplynulo, stále cítím tu nesmírnou touhu vrátit čas a prožít s nimi, stejně  jako tenkrát, alespoň jeden jediný den. Dobře však vím, že to není možné, protože vstoupit dvakrát do stejné řeky se skutečně nedá.“

Ale teď již k samotnému pochodu. Déšť pomalu ustal a když jsme se vydali na trasu, už jen tu a tam sporadicky spadla nějaká ta kapka. Prošli jsme starou částí města, kde na nás skutečně dýchala historie. Město Cheb, německy Eger, je poprvé zmíněno r. 1061. Po roce  1179  byla budována románská císařská falc, od roku 1322 je Cheb součástí Čech, do roku 1775 se zvláštním postavením. Od roku 1981 je město památkovou reservací. Z památek vyniká hrad, románská falc německého císaře Friedricha Barbarossy, je dochována Černá věž, kaple svatého  Erharda a Uršuly a zříceniny paláce. Na náměstí řada cenných gotických, renesančních  a barokních domů, z nichž nejproslulejší je tzv. Špalíček, samostatně stojící blok 11 kupeckých domků budovaný od 13. století. V Pachelblově domě byl 25. února 1634 zavražděn vojevůdce Albrecht z Valdštejna, nyní je v této budově  muzeum. Barokní radnice je z let 1723-1728, a na náměstí stojí kašny rytíře Rolanda z roku 1591 a kašna  se sochou Divého muže z roku 1728. 

p1140924.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

K církevním památkám patří románsko-gotický farní kostel sv. Mikuláše a Alžběty, dominikánský barokní kostel sv. Václava z let 1674-1688, minoritský klášter s kostelem Panny Marie gotického původu ze 13. století, gotický kostel sv. Bartoloměje řádu křižovníků s červenou hvězdou z roku 1414. Ve městě se také narodil barokní architekt Balthasar Neumann (1687-1753) a klavírní virtuóz Rudolf Serkin (1903-1991).

Potom už jsme opustili město a vydali se k prvnímu cíli naší cesty, kterým byla bývalá sopka Komorní Hůrka.

p1140928.jpg
 

 

 

 

 

 

 

 

Tento nenápadný vršek (503 m n. m.), je druhá nejmladší česká sopka činná ještě před milionem let. V minulosti byl narušen těžbou sopečného popela a strusky. V letech 1808-1822 tu prováděl průzkum německý básník a amatérský mineralog Johann Wolfgang Goethe. Z jeho podnětu nechal hrabě Kašpar Šternberk v letech 1834-1837 vykopat štolu, která prokázala sopečný původ návrší. Ukončení prací dokládá portál průzkumné štoly s nápisem, na skalce nad ní Goethův reliéf.  21.prosince 1985, tedy v době, kdy jsem pracoval v  Esce, postihlo Chebsko silné zemětřesení. Poškodilo řadu budov a některé z nich dokonce musely být uzavřeny. Po návratu do Dolního Žandova jsem zjistil, že v domě máme utržené schodiště a kompoty ze spíže ležely rozbité na zemi. Dopadli jsme však lépe něž naši sousedé Zajíčkovi. V jejich domku se propadly stropy a museli být evakuováni do provizorních prostor. A právě v této době vynosili místní šprýmaři na Komorní Hůrku haldu starých pneumatik a zapálili je, takže v době, kdy se lidé třásli strachy o své příbytky, valil se z Komorní Hůrky sloup černého dýmu. Slabší jedinci, kteří nepochopili, že se jedná o nejapný žert, zcela podlehli panice.

p1140931.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak vidíte, ze sopky se dá udělat i byznys.  Tenhle hotýlek je pořád přeplněný zahraniční klientelou. V jednom z okolních domů jsem pro vás vyfotografoval velmi povedenou dvojici. Měl by to být recept, jak si užívat důchodu, ale pro mne by to zcela jistě nebylo. Asi bych se při tom sezení ukousal nudou.

p1140932.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pod Komorní Hůrkou bylo první kontrolní stanoviště. Do popisu trasy jsme obdrželi razítka a hlavně jsme si popovídali s místními co je v Chebu nového. Také jsme se zde seznámili s dalšími dvěma pochodníky, kteří sem přijeli až z Havlíčkova Brodu.

 p1140933.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Potom už jsme se vydali na další úsek trasy směrem ke Klestu a odtud pokračovali dále k Cetnovu a na Břízu. Na tomto poli můžete vidět sněm racků chechtavých při jeho pravidelném zasedání.

p1140938.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tak vypadala krajina u Cetnova při našem příchodu. Zasmušilá ale krásná. Žluté pampelišky během týdne zmizely v nenávratnu a zbylo jen šedé chmýří, rozhazující své padáčky do všech světových stran. Na žluté louky plné pampelišek si budeme muset zase rok počkat.

p1140941.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Další zastávkou na naší cestě byla zřícenina hradu Pomezná, německy nazývaná Markhausen. Gotická tvrz z roku 1309 byla r. 1629 přestavěna na mlýn. Při úpravě hraničního pásma v roce 1950 byla kromě věže zbořena, její zbytek je zachován na severním břehu přehradní nádrže Skalka. Na dalším obrázku vidíte, jak tvrz vypadala kdysi.

p1140945.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

A takhle vypadá dnes po té „úpravě pohraničního pásma.“ Zůstalo jen torzo bývalé věže.

p1140946.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

Potom nás čekalo prudké a dlouhé stoupání nad Libou. Vlevo od nás na protější stráni nás zaujaly tyto dvě věže a na následujícím obrázku mohutný smrk uprostřed louky.

p1140948.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

Je to zvláštní, jak osamělý na náhorní planině odolává povětrnosti a je ze všech stran mnohem bohatší, než jeho kolegové v prostředku lesa. Asi má zdravý základ jako Maruška.

p1140951.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příroda je tu neporušená a některá její zákoutí tak trochu připomínají prales.

p1140952.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

Libá nás uvítala pohledem na panoráma hradu  Libensteina.

p1140954.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obec je poprvé doložená roku 1264 a leží na Libském potoce. Nad ním se vypíná románsko-gotický hrad Liebenstein z poloviny 13. století. Z původní stavby je dochována věž opatřená v 16. stol. renesanční helmicí. V 18. století byl hrad přestavěn na barokní zámek, po 2. světové válce se změnil ve zříceninu. U hradu je barokní kostel svaté Kateřiny z let 1753-1763, upravován byl v 19. století. Nyní je bez vnitřního zařízení. V obci jsou dochovány zděné i hrázděné lidové stavby, nejstarší z roku 1774. V současné době, stejně jako i na jiných místech Karlovarského kraje, má tento zámek ruského majitele.

Jak jsem se již v úvodu zmínil,  nedílnou součástí mého putování po Chebsku, jsou i setkání s bývalými Eskováky. Muž, se kterým jsem na následujícím fotografii se jmenuje Jan Šimek a byl po dlouhá léta vedoucím obchodně technických služeb chebské Esky. Kdybych to měl vyjádřit tak, jak to cítím, napsal bych  že to byl Eskovák s velkým E. Je mu osmdesát dva let, žije ve svém domku v Libé a patřil k těm několika málo  jedincům, kteří byli po dlouhá léta skutečnou duší podniku. Řídil také  dílnu, kde se vyráběly nové modely jízdních kol a výstavní exponáty. Byly to skutečně výstavní kousky, z kterých i renomovaným zahraničním zákazníkům přecházel zrak. Jak je z fotografie zřejmé, Jan Šimek je stále svěží a i v současné době vyvíjí mnoho aktivit.  Přeji mu tímto hodně zdraví a svěžesti do dalších let.

p1140956.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ze zajímavostí Libé vám představuji ještě tuto židli v nadživotní velikosti, která je větší než já a je současně i reklamou na místní truhlářskou dílnu.

p1140959.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě jeden pohled na zámek Libenstein z druhé strany a potom už jsme se vydali na další cestu.

p1140962.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cestička k Táborské vedla mezi nepřehlednými lány řepky a později také mezi rybníky, na kterých sídlí kromě divokých kachen i hejna labutí.

p1140963.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tohohle cválajícího koně jsem vyfotografoval před jedním z nich.

p1140966.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak můžete vidět na následujícím snímku, krajina měla chvílemi i zlověstný ráz.

 p1140970.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

V obci Táborská jsem pro vás vyfotografoval dvě nádherně hrázděné a bezvadně udržované chalupy, které neodmyslitelně patří k místní architektuře, nacházející se  prakticky kolem celé česko-německé hranice v oblasti Chebska. Tyto chalupy jsou ve větším množství soustředěny i v obci Salajna u Dolního Žandova, kde se dokonce nachází i funkční sklářská huť.

p1140974.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

p1140975.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z Táborské jsme se vydali po kamenité polní cestě k obci Hazlov.

 p1140976.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Byl vystavěn po roce 1200 (první zmínka roku 1224) a až do roku 1501 patřil pánům z Hazlova. Dále velmi často měnil majitele, ale stále sloužil jako sídlo a byl několikrát přestavován. Jak vidíte na následujících snímcích, na cestě k Hazlovu jsme se předháněli s našimi německými přáteli. Bylo od nich milé, že se snažili něco naučit česky. Zatím umí jenom „achoj,“ ale do příštího roku jistě udělají další pokroky. Teď se sice ještě snaží být před námi, avšak až uvidí u pohostinství v Hazlově tabuli lákající na  jejich oblíbený Eisbein (ovarové koleno), jejich předsevzetí se vytratí a skončí tak, jako mnoho jiných, v propadlišti dějin tohoto pochodu.

 p1140977.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Na následujícím snímku je zámek v Hazlově, ovšem tentokrát nás z místních pamětihodností zaujalo něco zcela jiného.

p1140978.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Místo piva jsem si dal tři kopečky vynikající zmrzliny a svět hned vypadal tak nějak lépe. Moje nálada se ještě zlepšila, když jsem viděl vývěsní štít na následujícím snímku. Tak nějak mi to připomnělo ten prvorepublikový obchod v Draženově u Domažlic s nápisem „Prodej bičů a jiných kořalek.“ I tyhle vietnamské obchody už tak nějak patří k folklóru německého pohraničí a hraniční tržnice jsou něčím, co člověk ve vnitrozemí ani neuvidí. Zboží je tu o něco kvalitnější s ohledem na německou klientelu.

p1140980.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Protože každý vietnamský prodejce by měl ze zákona složit zkoušky z Českého jazyka, chtěl bych vidět státního úředníka, který vydal osvědčení tvůrci tohoto vývěsního štítu. Ten je asi za vodou.Pak jsem si  ovšem řekl, že mnohem zajímavější by to asi bylo, kdybych to psal já vietnamsky. Potom Hazlov zůstal za námi a další zastávkou na naší cestě byl hrad Seeberg.

 p1140990.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Založen byl zřejmě již okolo roku 1200, ale poprvé je připomínán až roku 1322, kdy získal Chebsko Jan Lucemburský. Dále patřil králi, od 15. století několikrát změnil majitele (Junkerové, Šlikové atd.). Za třicetileté války roku 1635 byl dobyt Königsmarkem a vypleněn. Roku 1703 hrad definitivně získalo město Cheb a drželo jej až do 20. století. Od hradu Seeberg jsme začali sestupovat do údolí k Františkovým Lázním. Po celou cestu bylo vidět dominantu krajiny - vrch Grünberg s rozhlednou a  retranslační věží.

p1140994.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

p1140997.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V jednom okamžiku jsme se sice přiblížili až k Františkovým Lázním, avšak to bylo skutečně jen přiblížení, protože další část trasy nás opět zavedla  jiným směrem.

p1150002.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tímto borůvkovým lesem jsme po zelené turistické značce došli až na Antonínovu výšinu a odtud k restauraci Štekrův mlýn.

 p1150006.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Je to překrásné restaurační zařízení  s chovem koní, cenově ovšem spíše pro naše německé sousedy. Plzeňské pivo za padesát korun je toho živým důkazem.

p1150012.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Téma dnešní cesty nebude Maruška a pes, nýbrž Maruška a koně. A musíte uznat, že se k Marušce chovali velmi přívětivě. Jen to krmení jsme opět zapomněli doma. Když se podíváte lépe, sami uznáte, čeho by tihle mlsouni byli schopni za kousek jablka nebo čerstvé mrkve.

p1150009.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 p1150011.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Od Štekrova mlýna jsme pokračovali v cestě krajinou směrem k Žirovicům. V obci Žirovice mezi Františkovými Lázněmi a rezervací SOOS se nachází Motýlí farma. Ve svém domě si ji založil entomolog a sběratel motýlů pan Stanislav Macek. V přízemí je entomologické muzeum, sbírka tropických motýlů, terária s housenkami a spousta suvenýrů na prodej - od hrnečků po vitráže. Kolem cesty k Žirovicům jsou mezi žlutými lány řepky vidět i modrá oka rybníků, na jejichž hladinách tu a tam vyskakují ryby, kterým se alespoň na chvíli zachtělo podívat na svět.  

p1150020.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

A potom už jsme vstoupili do Františkových lázní. K následujícím fotografiím snad ani není třeba komentáře. Zadívejte se se mnou do kvetoucích parků, na  historické sochy a lázeňské kolonády. Pro mnohé je to krásný svět, avšak nic pro nás dva.

 p1150027.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

p1150028.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Svérázně to vystihla Maruška, která prohlásila, že kdyby jí někdy měli zavřít do vězení, bylo by pro ní daleko větším trestem, kdyby musela trávit čas právě tady.

 p1150031.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

p1150032.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Musím jí dát za pravdu, protože ani já jsem se jako kluk z vesnice necítil mezi těmi lázeňskými šviháky příliš dobře.

 p1150034.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Asi jsme přece jenom jiní a nějak sem do tohoto světa nepatříme. Ať jsem byl ve světě kdekoli a v jakémkoli postavení, nikdy bych tu své místo nehledal.

p1150038.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

 p1150039.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

p1150040.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

p1150041.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

p1150045.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kolem téhle restaurace jsem prošel žíznivý se smutkem v očích. V Chebu jsem měl totiž zaparkované auto a na další pivo nebylo možno ani pomyslet. Pocit zodpovědnosti že vezu Marušku byl jako obvykle silnější. Docela stačí, že po té padesátce jezdím od příkopu k příkopu a ještě k tomu pivo, hrůza pomyslet..

p1150048.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z Františkových Lázní jsme došli až do Komorního dvora. Ještě jednou jsem stihl vyfotografovat Komorní Hůrku, tentokrát  v odpoledním světle a potom už jsme se pomalu vraceli do Chebu do cíle pochodu.

p1150051.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

Krajina u Chebu byla opět ve znamení kvetoucí řepky. To, co zůstalo ráno zakryto, nebo bylo skryto v mlze, se teď objevilo v celé své kráse. Bylo vidět až na Sokolovsko.

 p1150054.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Bylo možno dohlédnout i na hřebeny Krušných hor, které se modraly na obzoru. Únava jako by z nás spadla a já osobně jsem se cítil mnohem lépe, než ráno na  prvních kilometrech.

 p1150055.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Asi po čtyřech kilometrech chůze jsme vstoupili do starobylého Chebu. Uvítaly nás úzké uličky, z nichž jako by dýchala pohnutá historie tohoto města. Od vraždy Albrechta z Valdštejna, přes projevy Konráda Henleina z balkónu na Chebském náměstí až po demonstrativní pochody Lidových milicí každého pětadvacátého února.

 p1150060.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Měl jsem v sobě rozporuplný pocit. Když jsem Cheb opouštěl, bylo to město plné průmyslových podniků, poskytujících zaměstnání tisícům lidí. Teď už je to však minulostí.

 p1150069.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Na tomto místě kdysi stávala Eska Cheb, která vždycky patřila ke stříbru českého průmyslu. Byla to perfektně zorganizovaná továrna, kterou každý den opouštělo sedm set novotou zářících jízdních kol, srovnatelných a někdy i kvalitnějších, než tomu bylo u našich německých sousedů. Když se dívám do té díry, zaplněné vodou, vidím před sebou všechny ty postavy a postavičky, které tvořily její bohatou historii. Většina z nich už nežije, ale poté, co Eska byla za směšnou cenu prodána „vekslákovi“ z Karlových Varů, mnozí z nich museli vykonávat za mrzký peníz podřadnou práci pro naše německé sousedy. Některá děvčata z  montáže dokonce stála u silnice a nabízela se cizincům. Takový osud si nezasloužili. Úplně stejně zmizely z mapy i ostatní podniky, zejména Tosta, Karna i Kovo Cheb, případně z nich zbylo jen torzo.  Když jsem stál nad tou dírou naplněnou vodou, která zbyla po Esce, bylo mi jako lidem, kteří se vrátili po pohřbu do prázdnoty svých bytů a nemohou uvěřit tomu, že to je definitivní konec a že to, co bylo předtím, už se nikdy nevrátí. I přesto se v hloubi své duše cítím být stále Eskovákem.

 p1150065.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Je to paradoxní, ale z Esky se zachránila zrovna tahle budova, ve které kdysi bývala moje kancelář. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby jí nevlastnili Vietnamci, které jsem v roce 1986 z důvodu kritického nedostatku pracovních sil sám do Esky přivezl.  A co je na tom ještě pikantnější, také jsem je předal ke zpáteční cestě v celní zóně Ruzyňského letiště. Nevím, jak se jim odtud podařilo zmizet. Ráno však všichni byli v nové profesi obchodníků na chebské tržnici.

p1150077.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nakonec jsme se rozloučili s pořadateli obvyklým pozdravem, že příště přijedeme zase, nebo pošleme parte. Už nás moc  dobře znají a tak to berou jako  legraci. Nemají však ani potuchy, že někdy to legrace vůbec není.

Cestou zpět jsme se zastavili ještě v malebné obci Dolním Žandově, kde jsem  po dobu svého zaměstnání v Esce bydlel a kde je také hrob mých rodičů. Toto je pohled na dominantu obce, kostel svatého Michala.

p1150071.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě poslední pohled na památnou Dyleň a potom už jsme se vydali na zpáteční cestu.

 p1150072.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě v Plané u Mariánských Lázní jsme zavzpomínali na nedávnou Plánskou padesátku a potom už jsem auto definitivně nasměroval k cestě domů.

p1150074.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cesta autem po padesáti kilometrech je něco jako ruská ruleta. Oči se klíží únavou a anděl strážný padá únavou. Ale o tom zase někdy příště.

 

p1150078.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rekapitulace:

 

Kilometry den:

51 km

Kilometry 2012:

1110 km

Kilometry zlatý odznak:

8.252 km

Zbývá kilometrů zlatý odznak:

1.748 km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji.

(Mirka T., 24. 7. 2012 12:28)

Moc pěkné, doufám, že si návštěvníci našich stránek Vaše povídání hezky užijí. Já pak děkuji za spolupráci. Tak ještě mnoho "padesátek" a hlavně Zlatý odznak.