Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvodní lekce turistiky pro začátečníky i pokročilé

Je to zvláštní pocit,  když mohu po mnoha letech opět promluvit k vám Žandovákům. Připadá mi to neuvěřitelné, ale už je to více než dvacet tři let, kdy jsem Dolní Žandov opustil. I po tak dlouhé době se stále počítám k jeho přátelům a je mi velkou ctí, že mohu být členem vašeho klubu. Moje úplně první mlhavá vzpomínka na Dolní Žandov pochází ještě z raného dětství. Maminka tenkrát měla těžké astma a v Dolním Žandově jsme byli navštívit nějakého známého lékaře. Mám dojem, že ordinoval v té vile při výjezdu na Cheb, kde bývala mateřská školka. Už si na to však vybavuji jen velmi málo. V paměti mi utkvělo pouze velké množství čekajících pacientů a moje netrpělivost, než na nás přišla řada. Vlastně ani není divu, vždyť to bylo více než před šedesáti lety. Teď každý týden sleduji na internetu, co všechno jste v Dolním Žandově dokázali. Čtu  Žandovské listy, prohlížím si fotografie z Vašich akcí a věřte, že Vás na nich všechny poznávám. Občas se na svých turistických trasách zastavím na jedno pivo v žandovské hospůdce a někdy zajdu na hřbitov a povídám s lidmi, které jsem znal a kteří již nejsou mezi námi. Abych si zachoval vazbu k těmto místům, pochoval jsem v Dolním Žandově i svoje rodiče. Mám k Vám hovořit především o turistice. Rád bych však připojil i některé svoje osobní zážitky z Dolního Žandova a v dobrém vzpomenul na lidi, které jsem znal a kteří tvořili jeho bohatou historii.

Kdybych měl přiznat, jak jsem se dostal k turistice, bylo by to dlouhé povídání. Ne že bych byl od přírody líný sportovat. Před čtvrt stoletím jsem jezdil denně po dobu deseti let do zaměstnání na jízdním kole z Dolního Žandova do Chebu  a zpět. Potom jsem byl jmenován ředitelem rokycanského Favoritu, musel jsem opustit Esku, přišly starosti a najednou bylo po sportování. Možná to ani nevíte ale Dolní Žandov a Favorit Rokycany mají z minulosti úzké vzájemné vazby. Asi tři roky přede mnou byl ředitelem rokycanského Favoritu Ladislav Dlabal, který byl zetěm majora Časara ze Žandovské posádky. Bydleli tehdy v těch domcích pod nádražím. Podle mého soudu to byl nejnadanější ředitel, jakého kdy Favorit Rokycany měl. Jeho kariéra však skončila na dvou bezvýznamných banalitách. Za prvé byl příliš velký, zatímco vedoucí tajemník Okresního výboru KSČ v Rokycanech Radomír Nenádl, kterému pro jeho tmavé brýle přezdívali Pinochet, naopak příliš malý. Z druhé Ladislav Dlabal kouřil dýmku, kterou předsednictvo Okresního výboru KSČ označilo za kapitalistický přežitek. Protože Ladislav nebyl žádný hlupák, oponoval otázkou, zda soudruh Gottwald byl také kapitalista. Na to začal Pinochet šermovat rukama a křičet:

„Ale neměl při tom tak provokativně přehozenou nohu přes nohu jako ty !!!“ A bylo po kariéře.

A věřte, že později v Rokycanech nešetřili ani mne, ale o tom až někdy později. Můj pobyt ve Favoritu Rokycany se natolik negativně podepsal na mém zdraví, že jsem později skončil na operačním stole se srdcem. Když mne opravili, řekli mi, že mám sportovat a doporučili turistiku. Ne že bych o turistice něco věděl, ale zanedlouho po operaci jsem v Plzeňském deníku nalezl informaci, že v sobotu se jde slavná Třemošenská padesátka. Neváhal jsem ani minutu a v sobotu za tmy jsem vyrazil do Třemošné. Moje naivita byla daleko větší, než by se dalo očekávat. Nejen, že bych bez cizí pomoci nenašel ani místo startu, které bylo někde v prostředku tmavého lesa. Neměl jsem tužku ani brýle, takže jsem nebyl samostatně schopen vyplnit přihlášku. Když se pochod jmenuje Třemošenská padesátka, ani mne nepřišlo na mysl, že jsou k dispozici trasy od pěti až do padesáti kilometrů. Napsal jsem si tedy padesát a čekal, co se bude dít.  Ve svém životě jsem prošel různými situacemi a teď jsem si najednou připadal úplně bezradný. Stál jsem v mlhavém říjnovém ránu v neznámém lese, byla úplná tma, v ruce jsem měl sice mapu a propozice pochodu, avšak bez brýlí jsem na ně neviděl. Neměl jsem ani baterku abych si mohl posvítit na cestu. Nějaký přece jen trochu ochotnější pořadatel mi pošeptal, abych se držel skupinky mládeže, která již stála připravená na startu. Ne nadarmo se říká dobrá rada nad zlato a tak jsem za nimi vyrazil. Musel to být nezapomenutelný obraz. Pětadvacátníci překypující mládím a energií a za nimi jsem poskakoval já s čerstvě opraveným srdcem, na svém prvním turistickém pochodu. Nějak jsem to při občasném poklusu stíhal, avšak když jsem si potřeboval odskočit, utekli mne nejméně o půl kilometru. Mojí výhodou byla vynikající práce a odborná úroveň plzeňských kardiochirurgů. Když se při dnešním stupni poznání opraví v srdci průtok krve, nevyžaduje to žádnou rekonvalescenci a můžete rovnou odejít po svých. Proto jsem skupinku mladých vždycky tak rychle doběhl. Upřímně řečeno, co mi v neznámém lese, po tmě a bez baterky, zbývalo. Asi po dvanácti kilometrech jsme dorazili k rozcestí „U Mezníků“ nad Kaznějovem. Tady mne překvapilo, že mládež začala posedávat po příkopech, upravovat ponožky a převazovat boty. Při cestě do Kaznějova se tak nějak nenápadně síly vyrovnávaly a u Hromnického jezírka jsem najednou zjistil, že skupina přede mnou mne začíná pomalu ale jistě brzdit. Ke zlomu došlo na kontrole v Žichlicích, kde na polovině trasy bylo současně i občerstvení. Mládež oznámila, že si musí dát nejméně půl hodiny pauzu. Tak jsem na nic nečekal a na druhou polovinu jsem vyrazil pouze s jedním kolegou, se kterým jsme se seznámili za pohnutých okolností ráno v Třemošné.  Neměl jsem ani tušení o místě startu a zcela náhodou jsem u benzinové pumpy potkal pana Honomichla, který tam právě šel a který měl v úmyslu také pochodovat. Neznal však také cestu a tak jsme byli na té mládeži závislí oba. Bylo mu padesát dva let, zatímco mne v té době již šedesát jedna. Po polovině pochodu nastat situace, kdy jsme šli sami dva a mládež zůstala daleko za námi. Byli jsme v cíli ve tři hodiny odpoledne, zatímco někteří z nich přišli  až pět minut před šestou, kdy se cíl zavíral. Nemohl jsem tomu uvěřit a jako v Jiříkově vidění jsem se díval na svůj první turistický diplom.  Jako hlavní motiv na něm byl rodný dům třemošenského rodáka a známého malíře Václava Brožíka.  Byl jsem v takové euforii že těch deset kilometrů do Plzně jsem ještě došel pěšky a diplom nesl před sebou tak, aby ho každý viděl. Takové tedy bylo moje první seznámení s výkonnostní turistikou. Bylo to 6. října 2007. Od té doby dodržujeme tradici a s panem Honomichlem jdeme Třemošenskou padesátku společně každý rok.

V dnešním úvodníku bych Vám chtěl představit i moji oddílovou kolegyni z tělovýchovné jednoty Baník Líně Marušku Korandovou. Nenechte se mýlit, téhle dobré duši je sedmdesát tři let a v loňském roce jsme spolu ušli na turistických trasách padesát padesátek. Ona je totiž nejlepším příkladem toho, že vytrvalostní výkonnost není omezena věkem. Kromě toho je bezvadně připravena na současnou neutěšenou ekonomickou situaci většiny důchodců, protože na padesátikilometrové trase nikdy nic nejí a většinou ani nic nepije. Také na ní prozradím, že když jí něco koupím, tak se se mnou hádá. Jsem rád, že mi obětuje všechny soboty, protože valná většina mých vrstevníků  a spolužáků, kteří by připadali v úvahu, chodí o francouzských holích nebo žijí v domě s pečovatelskou službou.

 zaverecne-foto-2011.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

A teď se  konečně dostávám k tomu, s čím jsem Vás chtěl dnes seznámit a to jsou pravidla výkonnostní turistiky, kterou provozujeme.

Plnit odznaky výkonnostní turistiky může pouze člen Klubu českých turistů. Pro potvrzení jednotlivých pochodů existují předtištěné záznamníky ve formě karet, kde se zapíše příslušný název pochodu a počet kilometrů. Tento záznamník potvrdí svým razítkem a podpisem pořadatel pochodu. Zde existuje jedna výjimka. Pokud se nekoná žádný organizovaný pochod, lze do záznamníku uvést i pochod, kterého se se souhlasem svého mateřského oddílu  zúčastnili alespoň dva členové Klubu českých turistů. Takovýto pochod potvrdí v záznamníku  mateřská tělovýchovná jednota. Do záznamníku lze uvést pochod čítající nejméně 30 km, u seniorů starších šedesáti let a mládeže mladší 15 let 20 km. Kratší trasy se do výkonnostní turistiky nezapočítávají.

 Bronzový odznak výkonnostní turistiky se uděluje za ušlapání 1.000 km.

Stříbrný odznak výkonnostní turistiky se uděluje za ušlapání 5.000 km.

Zlatý odznak výkonnostní turistiky se uděluje za ušlapání 10.000 km.

Levý odznak na následujícím obrázku je bronzový, ten pravý stříbrný. Zde je třeba si ho tak trochu domyslet, protože to, co je na obrázku černé, je ve skutečnosti stříbrné. To jen tak se mnou zažertoval skener.

 odznaky.jpg

 

 

 

 

 

 

 

Po ušlapání příslušného počtu kilometrů mateřská tělovýchovná jednota záznamník uzavře, potvrdí a odešle ho tzv. ověřovateli. Po ověření se záznamník vrátí do tělovýchovné jednoty včetně  příslušného odznaku, který je pak turistovi slavnostně předán např. na členské schůzi apod.

Tak to už je z úvodní lekce o turistice pro začátečníky i pokročilé opravdu všechno a s dalšími informacemi z turistických tras se na vás těší a srdečně zdraví váš Jan Hošek.